Práce s informacemi

Dílo, které člověk vytvoří, je chráněno autorskými právy. Autorská práva zajišťuje stát, autor díky nim může rozhodovat třeba o tom, kdo jeho díla může rozmnožovat, rozšiřovat, vystavovat či sdělovat veřejnosti. Autorská práva končí určitou dobu po smrti autora, v EU a USA jde o 70 let. Autorská práva náleží do tzv. duševního vlastnictví.

Chráněná díla

Mnohá díla jsou autorským zákonem plně chráněna, pro to se někdy používá explicitní označení „všechna práva vyhrazena“ (myšleno vyhrazena autorovi) či symbol copyrightu – ©.

V USA existuje tzv. fair use, kdy je možné výňatky z chráněných děl využít např. za účelem kritiky, recenze, parodie, výuky aj. V Česku je chráněná díla možné v odůvodněné míře používat např. v rámci zpravodajství či školních představení. Obecně platí, že omezené části autorského díla lze použít pod podmínkou citace (např. ve vědeckých článcích, výuce). Při citování se uvádí jméno autora, název díla a zdroj.

Chráněná díla je možné kopírovat pro osobní potřebu, pokud z nich nemáme žádný zisk a nešíříme je dál.

Licence je oprávnění k nakládání s autorským dílem. Může dovolovat např. konkrétní využití proprietárního softwaru.

Svobodné licence

Pokud chce autor umožnit širší (a zároveň legální) využívání svého díla, může jej uvolnit pod některou svobodnou licencí. Svobodné licence také obvykle umožňují dílo dále upravovat a využívat v dalších dílech.

Mezi běžné svobodné licence patří Creative Commons, používá se typicky např. pro média na Wikipedii. Při používání díla s licencí Creative Commons je vždy nutné citovat původního autora, uvést odkaz na zdroj a typ licence.

Různé typy CC licencí specifikují nakládání s dílem, může být zahrnuto např. označení SA (share alike – odvozeniny je nutné sdílet pod stejnou licencí), NC (noncommercial – jen pro nekomerční využití), ND (no derivatives – žádná odvozená díla).

Co se týče svobodných licencí, pro software se používají např. licence GNU GPL, BSD či MIT. Open source software má otevřeně dostupný zdrojový kód.

Vzdání se autorských práv

V některých státech se člověk může svého autorského práva vzdát, a uvolnit své dílo jako public domain (volné dílo) nebo např. jako CC0. České právo však takový přístup nezná.

Základní způsob vyhledání informací na internetu představují vyhledávače (např. Google, Seznam, Bing). Několik základních rad k formulování dotazů pro vyhledávače:

• Používejte klíčová slova, která nejlépe vystihují to, co hledáte.
• Pokud hledáte konkrétní frázi nebo slovní spojení, použijte uvozovky. Tím vyhledávači říkáte, že je pro vás důležité přesné slovní spojení.
• Snažte se být přesní. Čím přesnější bude váš dotaz, tím přesnější budou i výsledky, které vyhledávač vrátí.

Vyhledávat můžeme ale třeba i na stránkách e-shopu. Tam většinou hledáme buď podle kategorií nebo jména produktu.

Při vyhledávání často používáme filtry. Ty nám umožňují omezit výsledky např. podle typu výsledku (text, obrázek, video), podle časového období, podle jazyka.

Při vyhledávání na internetu je také důležité rozlišovat mezi organickými výsledky a placenou reklamou. Organické výsledky jsou výsledky, které vyhledávač vrátí na základě klíčových slov a algoritmů. Placená reklama je většinou umístěna výše než organické výsledky a její umístění je založeno na tom, kolik jsou firmy ochotny za reklamu platit.

Dezinformace jsou cíleně vytvořené nepravdivé či zavádějící informace. Jejich účelem může být např. ovlivnění společenského názoru, využití v informační válce či finanční zisk. Dezinformace mohou být součástí propagandy, což je snaha o rozšíření určitého názoru. Misinformace na rozdíl od dezinformací vznikají omylem a nejsou za nimi škodlivé úmysly.

Jako hoax se označuje klamavá zpráva, která se snaží být bezmyšlenkovitě přijata a šířit paniku. Fake news jsou nepravdivé či zavádějící zprávy, které se snaží působit seriózně. Dezinformace mohou být součástí jak hoaxů, tak fake news.

Šíření dezinformací

Dezinformace se v současnosti šíří hlavně pomocí sociálních sítí a internetu obecně. Jejich dosah zvyšuje cílené přeposílání, např. pomocí falešných profilů a identit. Lidi cíleně šířící dezinformace jsou dezinformátoři, ti mohou být finančně podporováni stranou, jejíž propagandu šíří. Dezinformace mnohdy vedou k vyššímu zapojení uživatelů (interakce s „kontroverzním“ názorem, nutkání ke komentování aj.), což pak vede ke zvyšování jejich dosahu na sítích.

Šíření dezinformací a hoaxů mnohdy překračuje zákon, dezinformátoři tedy mohou být trestně stíháni.

Obsah dezinformací

Dezinformace nejsou vždy zcela lživé. Může v rámci nich docházet k míchání pravdy a lži či zamlčování části pravdy, což vede k jejich ochotnějšímu přijetí. Dezinformace se mohou snažit tvářit důvěryhodně např. odkazováním na podvržené studie či citováním samozvaných „odborníků“ na určité téma. Mohou využívat argumentační fauly, např. flag-waving (zaštiťování informace vlastenectvím či národními symboly, např. vlajkou).

U dezinformací je časté vytváření stereotypů a vymezování se proti skupině lidí (my versus oni). Dezinformace často nabízejí zdánlivě snadné řešení složitých problémů. Lidé mnohdy přijímají dezinformace, protože chtějí dospět k „psychickému bezpečí“ a cítit se chytřejší („vím něco, co většina zamlčuje“).

Obrana

Obranou proti dezinformacím může být ověřování informací z více různých zdrojů (často i v různých světových jazycích). Informace je nutné vnímat a hodnotit celistvě, např. nevycházet jen ze zkreslujících titulků zpráv a vyňatých útržků, které mají za úkol šokovat/strhnout na sebe pozornost (a často danou informaci prezentují zkresleně). Klíčový je také všeobecný informační přehled a vzdělání (např. dokážu si najít, že kyselina chlorná je oxidační činidlo a žíravina → nebudu ji pít). Lidé by na základě věčných a ověřených argumentů měli být ochotni změnit názor a případně si přiznat, že nemohou dokonale znát vše.

Argumentační fauly se v rámci diskuze snaží přesvědčit oponenta/publikum o „správnosti“ argumentů, přestože dané argumenty logicky neplatí. Argumentační fauly se také mohou označovat jako klamy či řečnické triky.

Argumentační fauly lze rozdělit do několika základních kategorií.

• Důraz na rozum
  • Využívá zažité mentální zkratky a představy (např. takové, které lidem usnadňují zpracování informací).
  • Apel na tradici: věc je správná, protože se tak dělala vždy. Zaštítění davem (apel na lid): věc je správná, protože s ní souhlasí hodně lidí.
• Důraz na emoce
  • Ke sdělovanému argumentu se přidává vyjádření emocí.
  • Apel na strach (vyvolávání strachu): uvádění alternativy, která působí děsivě.
• Manipulativní obsah
  • Zahrnuje manipulativní závěry, které vznikají např. zamlčováním části informací či vyvoláním zmatení. Často vede k odvedení pozornosti.
  • Falešné dilema: uvádí se jen dvě extrémní protichůdná řešení, další možnosti se zamlčí.
• Chybné vyvození
  • Závěry jsou vyvozeny z nedostatečně či chybně popsaných příčin.
  • Korelace vede ke kauzalitě: tvrzení, že jedna věc ovlivňuje druhou.
• Chybná příčina
  • Uvádí chybné nebo falešné příčiny.
  • Zbrklé zobecnění: vytvoření závěru na základě malého vzorku (např. jedné osobní zkušenosti).
• Útok
  • Dochází k útoku na osobu oponenta, což má za cíl oslabit i jeho argumenty.
  • Slaměný panák: vytvoří se zkreslená, zveličená verze oponentova argumentu a proti ní se argumentuje. Ad hominem: přímý (např. slovní) útok na oponenta.

Obsáhlejší soupis typů argumentačních faulů s příklady lze najít např. na webu bezfaulu.net.

Metadata jsou informace (data) o jiných datech. Zpravidla usnadňují zjišťování informací o těchto datech či jejich vyhledávání.

Níže je několik příkladů metadat týkajících se „hmatatelných“ věcí:

V rámci počítačů mohou být metadata uložena v rámci souboru, který popisují, ale též odděleně (např. v databázi). Metadata obvykle obsahují méně dat než vlastní obsah, kterého se týkají. Některá metadata je možné měnit, a to např. systémovým průzkumníkem souborů nebo specializovanými aplikacemi.

Metadata o souborech v rámci souborového systému obsahují např. čas vytvoření či úpravy souboru nebo informace o přístupových/vlastnických právech. Soubory obecně často obsahují informace např. o autorech či programu, kterým byly vytvořeny.

Příklady metadat typických pro určité typy obsahu jsou např. tyto: