Každá proměnná má svůj datový typ. Datový typ určuje, jaké hodnoty může proměnná obsahovat a které operace s ní lze provádět. Některé programovací jazyky požadují, aby byl typ proměnné uveden v programu, jiné odvozují typ automaticky podle přiřazené hodnoty. Programovací jazyky se liší také v tom, které datové typy nabízejí. Mezi nejběžnější datové typy patří:

• celé číslo (123, −7) – s čísly lze provádět aritmetické operace (1 + 2) a porovnávat je (1 < 2)
• desetinné číslo (1,23, –0,05) – typicky se používá tzv. „pohyblivá řádová čárka“, což umožňuje ukládat i velmi velká nebo malá čísla, ale s omezenou přesností (např. s 5 platnými číslicemi lze uložit 123 450 000 i 0,000 012 345, nikoliv však 123,456)
• logická (pravdivostní) hodnota (pravda, nepravda) – reprezentuje informaci o pravdivosti, lze s nimi provádět logické operace (neplatí x, x nebo y, x a y). (Tento typ se často označuje jako „bool“ nebo „boolean“ podle George Boola, který popsal pravidla pro výpočty s logickými hodnotami.)
• textový řetězec (“slovo”, “více slov”) – reprezentuje text libovolné délky. Pro odlišení od názvů proměnných se typicky vymezují pomocí “uvozovek” či ‘apostrofů’. Je potřeba rozlišovat mezi řetězcem obsahujícím číslo a číslem – “123” není 123. (Tento typ se často označuje jako „string“, z anglického slova pro řetězec.)
• seznam (pole) ([1, 2, 3], [‘x’, ‘y’, ‘z’]) – umožňuje uložit více souvisejících hodnot do jedné proměnné. (Často jsou k dispozici i další typy pro ukládání různých kolekcí dat.)

Existují další typy pro specifické účely (např. čas, datum, soubor). Většinou je také možné definovat si vlastní typy. Výčtový typ umožňuje definovat proměnné, které můžou nabývat pouze několika předem určených hodnot (např. světový směr, den v týdnu). Záznamy umožňují definovat složené proměnné, které se skládají z několika pojmenovaných položek (např. záznam o zákazníkovi by mohl obsahovat jeho jméno, věk a datum posledního nákupu).