Práce s informacemi

V dnešním digitálním světě je schopnost efektivně, bezpečně a kriticky pracovat s informacemi klíčovou dovedností. Tato sekce zaštiťuje pět hlavních oblastí, které tvoří základ moderní informační gramotnosti:

Dílo, které člověk vytvoří, je chráněno autorskými právy. Autorská práva zajišťuje stát, autor díky nim může rozhodovat třeba o tom, kdo jeho díla může rozmnožovat, rozšiřovat, vystavovat či sdělovat veřejnosti. Autorská práva končí určitou dobu po smrti autora, v EU a USA jde o 70 let. Autorská práva náleží do tzv. duševního vlastnictví.

Chráněná díla

Mnohá díla jsou autorským zákonem plně chráněna, pro to se někdy používá explicitní označení „všechna práva vyhrazena“ (myšleno vyhrazena autorovi) či symbol copyrightu – ©.

V USA existuje tzv. fair use, kdy je možné výňatky z chráněných děl využít např. za účelem kritiky, recenze, parodie, výuky aj. V Česku je chráněná díla možné v odůvodněné míře používat např. v rámci zpravodajství či školních představení. Obecně platí, že omezené části autorského díla lze použít pod podmínkou citace (např. ve vědeckých článcích, výuce). Při citování se uvádí jméno autora, název díla a zdroj.

Chráněná díla je možné kopírovat pro osobní potřebu, pokud z nich nemáme žádný zisk a nešíříme je dál.

Licence je oprávnění k nakládání s autorským dílem. Může dovolovat např. konkrétní využití proprietárního softwaru.

Svobodné licence

Pokud chce autor umožnit širší (a zároveň legální) využívání svého díla, může jej uvolnit pod některou svobodnou licencí. Svobodné licence také obvykle umožňují dílo dále upravovat a využívat v dalších dílech.

Mezi běžné svobodné licence patří Creative Commons, používá se typicky např. pro média na Wikipedii. Při používání díla s licencí Creative Commons je vždy nutné citovat původního autora, uvést odkaz na zdroj a typ licence.

Různé typy CC licencí specifikují nakládání s dílem, může být zahrnuto např. označení SA (share alike – odvozeniny je nutné sdílet pod stejnou licencí), NC (noncommercial – jen pro nekomerční využití), ND (no derivatives – žádná odvozená díla).

Co se týče svobodných licencí, pro software se používají např. licence GNU GPL, BSD či MIT. Open source software má otevřeně dostupný zdrojový kód.

Vzdání se autorských práv

V některých státech se člověk může svého autorského práva vzdát, a uvolnit své dílo jako public domain (volné dílo) nebo např. jako CC0. České právo však takový přístup nezná.

Pro vyhledávání informací na internetu se typicky využívají internetové vyhledávače (např. Google, Bing či český Seznam). Informace mohou poskytovat i chatboty využívající jazykové modely (např. ChatGPT, Claude, Gemini).

Tyto dva přístupy spolu v poslední době mnohdy souvisejí:

• Internetové vyhledávače typicky navrchu stránky vypisují shrnutí k zadanému dotazu od jazykového modelu. Toto shrnutí tedy není psané člověkem a nemusí být přesné.
• Naopak jazykové modely mohou při odpovídání na dotazy využívat vyhledávání na internetu, zejména proto, aby získaly aktuální informace.

Vyhledávače obecně

Vyhledávač průběžně prochází veřejné webové stránky a ukládá jejich obsah do své databáze (tzv. indexace). Odpovídá rychle a s aktuálními informacemi. Najdeme tak jen to, co někdo zveřejnil (nikoli soukromé e-maily a konverzace, interní informace firem ani soubory v našem počítači). Na internetu zdaleka nejsou všechny informace. Většina informací na internetu je v angličtině.

Zadávání dotazu

Do vyhledávače zadáváme klíčová slova: co nejpřesnější slova, která popisují hledanou záležitost. Místo „Jaká je hmotnost slona?“ postačí „hmotnost slona“, specifičtější pak může být třeba „hmotnost slona indického“. Na velkých písmenech a interpunkci nezáleží, drobné překlepy vyhledávač opraví a během psaní nabízí návrhy. Pozor na víceznačná slova (např. „jeřáb“ může být stroj i pták).

Známou adresu webu (např. zskocourkov.eduonline.cz) píšeme rovnou do adresního řádku prohlížeče, ne do vyhledávače.

Výpis výsledků ve vyhledávači

Výsledek ve výpisu obsahuje titulek stránky, odkaz a úryvek s klíčovými slovy. Úryvek je krátký, ucelené informace získáme až rozkliknutím stránek. Vedle výpisu může být rámeček se základními informacemi (infobox), často z Wikipedie.

Ve výpisu je důležité rozlišovat organické výsledky a placenou reklamu. Organické výsledky vyhledávač řadí podle toho, jak dobře odpovídají dotazu (zohledňuje např. i počet odkazů z jiných webů). Reklama bývá nad nimi, je označena např. „Sponzorováno“ a o jejím umístění rozhoduje to, kolik za ni kdo zaplatil. Stránka nahoře tedy nemusí být pro nás nejvhodnější. Pořadí výsledků se mění v čase a podle uživatele (např. podle polohy či historie vyhledávání).

Informace na internetu obecně nemusejí být pravdivé, důležité je ověřit je ve více zdrojích. Jako zdroj uvádíme konkrétní stránku, ne vyhledávač.

Filtry a specializované služby

Výsledky vyhledávání lze filtrovat podle typu (stránky, obrázky, videa), jazyka či času. Obrázky lze filtrovat i podle licence.

Na e-shopech hledáme procházením kategorií nebo zadáním názvu produktu a filtrujeme např. podle ceny či parametrů. Pro některé úlohy je efektivnější specializovaná služba: mapy (mapy.cz) pro trasy a vzdálenosti, jízdní řády (idos.cz), srovnávače (heureka.cz) pro ceny a recenze, Wikipedie pro encyklopedická hesla.

Chatboty

Chatboty jsou aplikace postavené na velkých jazykových modelech, se kterými komunikujeme v přirozeném jazyce. Na rozdíl od vyhledávačů nevrací seznam stránek, ale přímo souvislou odpověď formulovanou na míru dotazu.

Dotaz pro chatbota (tzv. prompt) je vhodné formulovat celými větami, např. „Kolik váží dospělý slon indický? Odpověz stručně a uveď zdroj.“ Na odpověď lze navázat doplňujícím dotazem bez opakování zadání.

Dezinformace jsou cíleně vytvořené nepravdivé či zavádějící informace. Jejich účelem může být např. ovlivnění společenského názoru, využití v informační válce či finanční zisk. Dezinformace mohou být součástí propagandy, což je snaha o rozšíření určitého názoru. Misinformace na rozdíl od dezinformací vznikají omylem a nejsou za nimi škodlivé úmysly.

Jako hoax se označuje klamavá zpráva, která se snaží být bezmyšlenkovitě přijata a šířit paniku. Fake news jsou nepravdivé či zavádějící zprávy, které se snaží působit seriózně. Dezinformace mohou být součástí jak hoaxů, tak fake news.

Šíření dezinformací

Dezinformace se v současnosti šíří hlavně pomocí sociálních sítí a internetu obecně. Jejich dosah zvyšuje cílené přeposílání, např. pomocí falešných profilů a identit. Lidi cíleně šířící dezinformace jsou dezinformátoři, ti mohou být finančně podporováni stranou, jejíž propagandu šíří. Dezinformace mnohdy vedou k vyššímu zapojení uživatelů (interakce s „kontroverzním“ názorem, nutkání ke komentování aj.), což pak vede ke zvyšování jejich dosahu na sítích.

Šíření dezinformací a hoaxů mnohdy překračuje zákon, dezinformátoři tedy mohou být trestně stíháni.

Obsah dezinformací

Dezinformace nejsou vždy zcela lživé. Může v rámci nich docházet k míchání pravdy a lži či zamlčování části pravdy, což vede k jejich ochotnějšímu přijetí. Dezinformace se mohou snažit tvářit důvěryhodně např. odkazováním na podvržené studie či citováním samozvaných „odborníků“ na určité téma. Mohou využívat argumentační fauly, např. flag-waving (zaštiťování informace vlastenectvím či národními symboly, např. vlajkou).

U dezinformací je časté vytváření stereotypů a vymezování se proti skupině lidí (my versus oni). Dezinformace často nabízejí zdánlivě snadné řešení složitých problémů. Lidé mnohdy přijímají dezinformace, protože chtějí dospět k „psychickému bezpečí“ a cítit se chytřejší („vím něco, co většina zamlčuje“).

Obrana

Obranou proti dezinformacím může být ověřování informací z více různých zdrojů (často i v různých světových jazycích). Informace je nutné vnímat a hodnotit celistvě, např. nevycházet jen ze zkreslujících titulků zpráv a vyňatých útržků, které mají za úkol šokovat/strhnout na sebe pozornost (a často danou informaci prezentují zkresleně). Klíčový je také všeobecný informační přehled a vzdělání (např. dokážu si najít, že kyselina chlorná je oxidační činidlo a žíravina → nebudu ji pít). Lidé by na základě věcných a ověřených argumentů měli být ochotni změnit názor a případně si přiznat, že nemohou dokonale znát vše.

Argumentační fauly se v rámci diskuze snaží přesvědčit oponenta/publikum o „správnosti“ argumentů, přestože dané argumenty logicky neplatí. Argumentační fauly se také mohou označovat jako klamy či řečnické triky.

Argumentační fauly lze rozdělit do několika základních kategorií.

• Důraz na rozum
  • Využívá zažité mentální zkratky a představy (např. takové, které lidem usnadňují zpracování informací).
  • Apel na tradici: věc je správná, protože se tak dělala vždy. Zaštítění davem (apel na lid): věc je správná, protože s ní souhlasí hodně lidí.
• Důraz na emoce
  • Ke sdělovanému argumentu se přidává vyjádření emocí.
  • Apel na strach (vyvolávání strachu): uvádění alternativy, která působí děsivě.
• Manipulativní obsah
  • Zahrnuje manipulativní závěry, které vznikají např. zamlčováním části informací či vyvoláním zmatení. Často vede k odvedení pozornosti.
  • Falešné dilema: uvádí se jen dvě extrémní protichůdná řešení, další možnosti se zamlčí.
• Chybné vyvození
  • Závěry jsou vyvozeny z nedostatečně či chybně popsaných příčin.
  • Korelace vede ke kauzalitě: tvrzení, že jedna věc ovlivňuje druhou.
• Chybná příčina
  • Uvádí chybné nebo falešné příčiny.
  • Zbrklé zobecnění: vytvoření závěru na základě malého vzorku (např. jedné osobní zkušenosti).
• Útok
  • Dochází k útoku na osobu oponenta, což má za cíl oslabit i jeho argumenty.
  • Slaměný panák: vytvoří se zkreslená, zveličená verze oponentova argumentu a proti ní se argumentuje. Ad hominem: přímý (např. slovní) útok na oponenta.

Obsáhlejší soupis typů argumentačních faulů s příklady lze najít např. na webu bezfaulu.net.

Metadata jsou informace (data) o jiných datech. Zpravidla usnadňují zjišťování informací o těchto datech či jejich vyhledávání.

Níže je několik příkladů metadat týkajících se „hmatatelných“ věcí:

V rámci počítačů mohou být metadata uložena v rámci souboru, který popisují, ale též odděleně (např. v databázi). Metadata obvykle obsahují méně dat než vlastní obsah, kterého se týkají. Některá metadata je možné měnit, a to např. systémovým průzkumníkem souborů nebo specializovanými aplikacemi.

Metadata o souborech v rámci souborového systému obsahují např. čas vytvoření či úpravy souboru nebo informace o přístupových/vlastnických právech. Soubory obecně často obsahují informace např. o autorech či programu, kterým byly vytvořeny.

Příklady metadat typických pro určité typy obsahu jsou např. tyto: