Typografie

Typografie se zabývá písmem a jeho použitím v různých médiích. Typografická pravidla zajišťují přehlednost a srozumitelnost sdělení, v současnosti nacházejí uplatnění hlavně v digitální sazbě a obecně tvorbě digitálních dokumentů.

Základ úpravy dokumentů je vhodné použití typů písma, např. rozlišování patkových a bezpatkových písem, neproporcionálního písma, tučného řezu, kurzívy.

K přehledné úpravě dokumentů patří také správné použití interpunkce a speciálních znaků, např. správné psaní mezer, uvozovek, závorek a pomlček.

Pro pokročilejší úpravu dokumentů je pak potřeba znát typografické pojmy jako účaří, proklad, sirotek, vdova.

Základními druhy písem jsou písma:

• patková (serif) – Mají příčně ukončené tahy, vhodná spíše pro delší texty.
• bezpatková (sans-serif) – Obvykle vhodná pro kratší texty, nadpisy a zobrazování na displejích.
• ozdobná – Zejména pro příležitostné využití.

Sada znaků určitého stylu, zejména v digitální podobě, se označuje jako font.

Písmo může mít různé šířky jednotlivých znaků – v takovém případě se jedná o písmo proporcionální. Naopak tzv. neproporcionální písma mají znaky stejně široké, užívají se hlavně při psaní počítačového kódu.

Různé řezy písma slouží zejména k vyznačování. Patří mezi ně:

• tučný řez (bold) – Pro důrazné zvýraznění, opticky vystupuje z okolního textu.
• kurziva (italika) – Nakloněný řez, jeho kresba směřuje k psacímu písmu, slouží k jemnějšímu zvýraznění či např. vyznačování pojmů.
• kapitálky – Mají tvar velkých písmen, ale velikost malých.

Zvýraznění podtržením se v textech spíše nepoužívá, neboť přeškrtává spodní tahy písmen. Je však zvykem jím vyznačovat internetové odkazy.

VELKÁ PÍSMENA (verzálky, majuskule) je vhodně ke zvýrazňování používat jen velmi střídmě.

Interpunkční znaménka se používají k členění textu, patří mezi ně například tečka, čárka, středník, vykřičník, otazník a dvojtečka. Interpunkce má úplně jiný význam než diakritika. Diakritická znaménka se umisťují přímo k písmenům a pozměňují jejich význam (v češtině jde nejčastěji o háčky a čárky).

Psaní mezer

• Mezi tečku (.), čárku (,), vykřičník (!), otazník (?), dvojtečku (:) či středník (;) a následující slovo se přidává mezera, před nimi se nepíše, např. Lucie, přihraj.
• Bez mezery se v češtině zapisuje čárka v desetinných číslech (3,14) nebo tečka/dvojtečka v zápisu času (20.00 hodin).
• Mezera se píše před levou a za pravou závorku: příklad (názorný) týkající se psaní závorek.
• Mezi slova se píše vždy jen jediná mezera.
• Mezera může měnit význam sdělení, např. 20 km znamená „dvacet kilometrů“ (podstatné jméno). Číslovky následované přídavným jménem se píší bez mezery, např. 18letá = osmnáctiletá, 20km = dvacetikilometrový.
• Pevná (nezlomitelná) mezera slouží např. ke svázání předložky a následujícího slova (tak, aby předložka nezůstala na konci řádku).
• Mezerou lze oddělovat tisíce v zápisu čísel (42 000 losů), naopak nikdy se nepoužívá při psaní letopočtu (rok 2023).

Speciální symboly

• České uvozovky vypadají takto: „kuřátka“, anglické takto: “Walter”. Jedná se o zvláštní znaky, např. počáteční uvozovky je nepřípustné psát jako dvě čárky.
• Na klávesnici je běžně přítomen znak spojovníku (-), ten slouží ke spojování slov (např. fialovo-bílý, Brno-střed), obvykle se píše bez mezer.
• Pomlčka (krátká, en: –, dlouhá, em: —) obvykle vyjadřuje pomlku v řeči: v takovém případě se obaluje mezerami z obou stran (Podívej – to je ale spoušť!). Bez mezer se píše při vyjadřování rozsahu (10–12 °C). Pomlčku lze do textu vložit jako zvláštní znak. Běžné textové procesory obvykle během psaní na pomlčku přemění spojovník obalený mezerami či dvojici spojovníků.
• Ve vědeckých zápisech se používají indexy. Horní index: \mathrm{m^3}, dolní index: \mathrm{H_2O}.
• Mezi další často užívané zvláštní znaky patří např. & (ampersand, anglicky and), × či ∙ (znaménko krát, první variantu neplést s x), / (lomítko), ° (znak stupně) či ⟶ (šipka).

Písmo je souborem znaků (glyfů). Určitá kresebná varianta písma se označuje jako řez (např. tučné písmo, kurziva = italika), skupina řezů tvoří rodinu písma. Sada znaků jednotného stylu, zejména ve spojení s digitální technologií, se nazývá font. Možnost plynulého nastavení kresebných variant (např. tloušťky, šířky znaků aj.) v současnosti nabízejí tzv. variabilní fonty.

S písmem jsou spojeny např. tyto pojmy:

• MAJUSKULE, VERZÁLKA – velké písmeno
• minuskule, minuska – malé písmeno
• kapitálka – velké písmeno velikosti malého, jako řez se používá k vyznačování
• ligatura – slitek znaků, často např. „fi“, „fl“
• index – horní či dolní, zmenšená varianta znaku používaná zpravidla ve vědeckém zápisu

Jako diakritické znaménko (akcent) se označuje znaménko v bezprostředním okolí písmene, které pozměňuje jeho význam/výslovnost (např. háček). Interpunkční znaménka se vkládají mezi písmena, upravují členění textu (např. tečka, dvojtečka, vykřičník).

Linie tvořící osnovu písma se označují jako dotažnice, základní linie, na níž písmena „sedí“, se nazývá účaří. Obvykle svislou vzdálenost řádků, respektive účaří, určuje proklad.

Text je možné zarovnávat zpravidla doleva, na střed, doprava či do bloku (v takovém případě se první slovo nachází na samotném začátku řádku a končí na jeho samém konci). Na začátku nebo konci stránky (či sloupce) by neměly být osamocené řádky (vdovy, sirotci, též souhrnně parchanty).

Prostrkání je vzdálenost znaků. Jako kerning se označuje specifické prostrkání mezi určitými znaky (např. ve slově VLTAVA bude horní tah T nad spodním tahem L, aby mezi písmeny nevznikla příliš velká optická mezera).