Komunikace

Digitální technologie nám umožňují komunikovat a spolupracovat na dálku. To přináší řadu výhod, ale také rizik.

S tématem komunikace souvisí následující oblasti:

• E-mailová komunikace – principy a pravidla psaní e-mailů
• Online spolupráce – nástroje pro online komunikaci, sdílení a spolupráci
• Chování na internetu – základní pravidla bezpečného chování na internetu
• Informační systémy – příklady běžně používaných informační systémů, jejich základní principy
• Digitální identita – totožnost uživatele v online světě
• Osobní údaje – informace o osobě a jejich ochrana

E-mail je způsob elektronické komunikace, obvykle prostřednictvím internetu. Přijímat a odesílat e-maily je možné např. přes webové rozhraní, desktopové či mobilní aplikace.

Konkrétní zpráva (e-mail) se posílá na e-mailovou adresu příjemce (či příjemců). E-mailová adresa se skládá z místní části, zavináče (@, anglicky „at“) a domény, respektive doménového jména (např. jananovotna@mesto-kocourkov.cz).

Při psaní e-mailu je důležité správně napsat předmět: ten byl měl být stručný, jasný a výstižný.

E-mail (podobně jako dopis) začíná oslovením. Zvláště v oficiálních mailech je vhodné používat oslovení „Vážený pane (…)“ či „Vážená paní (…)“. Oslovujeme v 5. pádě, přidáváme příjmení, nebo funkci. Za oslovení náleží prázdný řádek.

Po oslovení následuje vlastní text zprávy. Ten by měl být spisovný, vhodné je dodržet pravopis a gramatiku. V češtině není namístě vynechávat diakritiku, protože chybějící diakritika snižuje čitelnost textu.

Na konec e-mailu náleží závěrečný pozdrav, ten obvykle zahrnuje formuli „S pozdravem“ a jméno odesílatele na novém řádku. Není vhodné psát např. „Na shledanou“, neboť se s příjemcem e-mailu osobně nevidíme. Běžné e-mailové klienty umožňují závěr zprávy (podpis) přidávat automaticky.

K e-mailu je možné připojit soubory v příloze. Přílohy se hodí pro soubory velké nanejvýš v řádu MB (např. dokumenty, jednotlivé fotografie…).

Při posílání e-mailu je možné umístit příjemce do kopie (Cc) – kontakt v kopii není hlavním příjemcem informací, ale dáváme mu o nich vědět.

V rámci e-mailové komunikace lze narazit např. na spam (nevyžádanou poštu) či phishing (podvodné e-maily, které se z uživatelů snaží vylákat osobní údaje).

Online spolupráce může zahrnovat např. komunikaci, sdílení dokumentů či dat nebo používání konkrétních aplikací.

Při sdílení dokumentů za účelem spolupráce lze zúčastněným obvykle nastavit určitou úroveň práv. Právo k editaci umožňuje upravovat obsah dokumentu, právo komentovat umožňuje pouze přidávat komentáře. Pouze prohlížení dokumentu zajistí právo číst.

Přímá spolupráce na dokumentech (např. v rámci Google Workspace, Microsoft Office) je obvykle efektivnější, než si tyto dokumenty posílat jako přílohy e-mailu. Při spolupráci se obvykle ukládají průběžně s možností zobrazení/obnovení historie. Uživatelé zpravidla vidí, ve které části dokumentu kdo provádí úpravy. Využití při editaci má režim změn, kdy je navrhované změny možné porovnat s původní verzí a schvalovat/odmítat.

K rychlému předávání informací slouží chat, delší a formálnější zprávy si lidé obvykle předávají prostřednictvím e-mailu či (video)hovorů (např. prostřednictvím aplikací Google Meet, Microsoft Teams, Webex aj.). Ty obvykle mohou být i skupinové, mohou zahrnovat např. sdílení obrazovky zúčastněných.

K synchronizaci a sdílení souborů slouží služby/aplikace jako Google Drive (Disk), OneDrive, Dropbox, iCloud apod.

Poměrně široké možnosti online spolupráce a komunikace využívají lidé také při práci z domova.

Při používání internetu je vhodné myslet na svoji bezpečnost. Lze se zde totiž potkat s nejrůznějšími negativními jevy. Těm je dobré předcházet, vyhýbat se jim, v případě nastání je umět řešit a nebát se o nich komunikovat (zvláště mezi dětmi a rodiči).

Kyberšikana je dlouhodobé ubližování jiným lidem prostřednictvím internetu. Jedná se o agresi, která zahrnuje zejména psychický útlak. Agresor (útočník) má převahu nad obětí, kterou obvykle vydírá, zesměšňuje či jí vyhrožuje. Situaci může pomoci např. zablokování agresora a nepokračování v komunikaci. Mnohdy je vhodné, aby kyberšikanu řešila policie.

Obecně je vhodné mít kontrolu nad tím, jaké osobní údaje sdílíme online (např. nastavit určitou dostupnost informací na sociálních sítích).

Nepříjemným jevem je kyberstalking, kdy dochází k pronásledování uživatele a k opakovaným pokusům o kontakt, o který nemáme zájem.

Pojmem sexting se rozumí komunikace o intimních záležitostech, která zahrnuje např. posílání fotografií nahého těla (tzv. nudes) či videí. Pořizování takových materiálů u osob mladších 18 let je jednak za hranou zákona, jednak může být velmi snadno zneužito (např. útočník vyhrožuje, že pokud oběť nesplní jeho požadavky, rozešle její snímky).

Jako kybergrooming se označuje snaha o navázání důvěrného vztahu s obětí (zejména dítětem). Útočník se snaží oběť přimět k osobnímu setkání, které může vyústit až ve zneužití.

Na internetu (respektive obsahu, který nabízí) se člověk může snadno stát závislým, dá se hovořit o tzv. „virtuálních drogách“. Taková závislost se označuje jako netolizmus.

Bezpečnosti na internetu se věnuje např. projekt E-bezpečí.

V současné době se lze jen těžko vyhnout tomu, aby člověk měl kromě své identity v reálném světě i digitální identitu. Digitální identita představuje totožnost uživatele v online světě, je souhrnem informací o tomto člověku. Na tvorbě digitální identity se podílí sám uživatel, ale také jiní lidé či internetové stránky/aplikace.

Pokud informace o sobě na internet vědomě dodává sám uživatel, buduje digitální identitu aktivně (např. přidáním příspěvku na sociální síť). Naopak pasivně se může člověk podílet na své digitální identitě pouhou návštěvou stránky, kliknutím na reklamu či sdílením polohy svého zařízení. V takovém případě zanechává pasivní digitální stopu.

Zasahování do digitální identity jiné osoby (např. pokud někdo vystupuje jako jiný člověk či o jiném člověku šíří informace) je často neetické či dokonce překračuje zákon. Zvláště s osobními údaji člověka nemůže být nakládáno bez jeho souhlasu.

Ke shromažďování informací o uživatelích webů a jejich činnostech mohou sloužit soubory cookies. Cookies a případně další techniky sledování uživatelů jsou např. podkladem pro zobrazování personalizovaných reklam (např. uživatel vyhledává recenzi sluchátek, posléze mu stránky nabízejí reklamy na sluchátka). Používají je i algoritmy pro výběr zobrazovaného/doporučovaného obsahu na sociálních sítích, a to zpravidla tak, aby zde uživatel strávil co nejvíce času.

K jednoznačnému ověření digitální identity uživatele (např. při podpisu dokumentů) slouží elektronický podpis. Digitální účet/ověření se využívá i pro přístup k online službám státu (např. do datové schránky). K tomu lze často použít také bankovní identitu, která je svázaná s bankovním účtem. V budoucnu by komunikace státu a občanů měla probíhat prakticky jen elektronicky.

Člověk může svou digitální identitu ovlivňovat jen do určité míry. Přesto by měl přemýšlet nad tím, jaké informace o něm se dostávají na internet. Digitální identita člověka mnohdy ovlivňuje náhled na něj (např. v situaci, kdy personalista vyhledává informace o zájemci hlásícím se na pracovní pozici).

I přesto, že prakticky každá činnost na internetu zanechává určitý otisk, lze zde mnohdy snadno vystupovat i anonymně. Anonymita pak může vést k šíření lží a dalším nevítaným činnostem.

Osobní údaje jsou jsou jakékoli informace o určitém člověku. Mohou sloužit k určení jeho totožnosti. Tyto údaje se mohou týkat člověka samotného (např. věk), tak jeho propojení s okolím (např. adresa bydliště). Osobní údaje mohou být uchovávány jak fyzicky (např. vytištěné na průkazu), tak digitálně (např. v databázi určité společnosti či státu).

V rámci EU nakládání s osobními údaji reguluje Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Pokud chce někdo zpracovávat osobní údaje jiného člověka, potřebuje k tomu jeho svobodně vydaný souhlas. Ten je možné kdykoli odvolat. Souhlas se týká jen zcela konkrétního použití osobních údajů (např. souhlasíme s tím, že náš e-mail bude zveřejněn v soupisu živnostníků, což nikomu nedává právo nám na něj posílat nevyžádaná obchodní sdělení).

I státní instituce či úřady by měly ochranu osobních údajů dodržovat. V některých případech však mohou s osobními údaji nakládat i proti vůli člověka (např. v rámci vyšetřování).

Informace o tom, jak bude nakládáno s našimi osobními údaji, jsou obvykle zahrnuté v podmínkách služeb, do nichž se registrujeme. Je vhodné tyto podmínky brát v úvahu. To, že jsou mnohé služby zdarma, bývá často „vykoupeno“ tím, že z našich osobních údajů generují zisk. Na základě osobních údajů nám mohou být například cíleně nabízeny reklamy, za které jiná společnost zaplatí. Osobní údaje též mohou být využity k uzpůsobení obsahu (zejména na sociálních sítích), vlivem toho na daných službách uživatel tráví větší množství času. Obecně též mohou sloužit k předvídání chování uživatelů (např. v souvislosti s nakupováním na e-shopech).

Osobní údaje mohou být zneužity, např. tak, že se někdo vydává za jinou osobu, vyhrožuje rozesláním osobních údajů o někom aj. Proto bychom si vždy měli důkladně rozmyslet, kde své osobní údaje zveřejníme či komu je sdělíme. Některé údaje by se z podstaty věci neměly sdělovat nikdy (např. hesla, přístupové údaje do internetového bankovnictví).

Za osobní údaje dětí zodpovídají rodiče (zákonní zástupci). Např. veřejné vystavování fotografií malých dětí na sociální sítě může vést k problémům (např. kyberšikaně). V Česku může osoba sama dát souhlas ke zpracování svých osobních údajů od 16 let.

Měli bychom dbát nejen na ochranu svých osobních údajů, ale také osobních údajů jiných lidí. Např. při nálezu studentského průkazu a jeho vystavení do skupiny ztrát a nálezů na sociální síti je nadmíru vhodné osobní údaje skrýt.