Vývoj programů

Efekt nemá opakované přiřazení stejné hodnoty (např. nastavení aktuální barvy malující želvy), přiřazení hodnoty do proměnné, se kterou se již dále nepracuje, nebo matematické operace, které nemění hodnotu (přičtení 0, vynásobení 1).

Pokud se cyklus provede vždy právě jednou, není potřeba – nedochází k žádnému opakování. Cyklus odstraníme, ponecháme však příkazy, které byly v jeho těle. Pokud se tělo cyklu neprovádí vůbec, lze cyklus odstranit včetně jeho obsahu. Obě tyto situace jsou nejsnáze vidět u cyklu opakuj N×, ale můžou nastat u všech typů cyklů.

Pokud podmínka platí vždy, nahradíme podmíněný příkaz obsahem větve pokud. Pokud podmínka neplatí nikdy, nahradíme ho obsahem větve jinak (pokud větev jinak nemá, tak celý podmíněný příkaz smažeme).

Pokud větev jinak neobsahuje žádný příkaz, lze ji vypustit.

Pokud neobsahuje žádný příkaz první větev, lze větve prohodit (a prázdnou vypustit) negací podmínky.

Proměnná, do které se pouze zapisují hodnoty, ale nikdy se z ní hodnota nečte, nemá na běh a výstup programu žádný vliv a lze ji tedy odstranit.

Funkce, kterou pouze definujeme, ale nikde nevoláme, je zbytečná a lze ji odstranit.

Sloučení dvou po sobě jdoucích akcí do jedné. Například dvě otočení o 90° a 30° lze nahradit jediným otočením o 120°.

Pokud je v těle cyklu pouze vnořený cyklus, lze je sloučit do jediného. Sloučení lze také provést u dvou bezprostředně následujících cyklů, které mají stejné tělo.

Pokud podmíněný příkaz obsahuje ve svém těle pouze další podmíněný příkaz, lze se vyhnout vnoření použítím složené podmínky.

Sloučit lze také dva podmíněné příkazy s opačnou podmínkou (pomocí úplného podmíněného příkazu).

Pokud lze logické výrazy zjednodušit, je to typicky vhodné udělat. Častým případem je aplikace negace na nerovnost nebo složenou podmínku. (V případě úplného podmíněného příkazu lze alternative prohodit příkazy ve větvích pokud a jinak a negaci vypustit.)

Pokud je počet opakování dopředu známý, použijeme cyklus s daným počtem opakování, který je jednodušší.

Pokud se má příkaz provést nejvýšše jednou, použijeme podmíněný příkaz, nikoliv cyklus.

Pokud je hlavní program nebo některá funkce příliš složitá, je vhodné program nebo funkci rozložit do více funkcí tak, aby každá funkce měla jasný účel.

Pokud jsou dva úseky kódu hodně podobné, lze je často zobecnit do společné pomocné funkce.

Posloupnost stejných příkazů lze nahradit cyklem. Cyklem lze nahradit také posloupnost příkazů, které se liší pouze hodnotou proměnné, která se mění pořád stejným způsobem.

V některých případech nepotřebujeme zavádět nový cyklus, ale upravit stávající.

Pokud mají po sobě jdoucí větve podmíněného příkazu úplně stejné tělo, lze je spojit využitím složené podmínky.

Když se těla liší, ale máme na začátku / na konci všech větví podmíněného příkazu stejný příkaz (nebo více stejných příkazů), lze tento příkaz přesunout před/za podmíněný příkaz.

Pokud všechny větve podmíněného příkazu obsahují cyklus se stejnou hlavičkou, lze se duplicity zbavit přesunutím podmíněného příkazu dovnitř cyklu.

Volíme taková jména, která jasně vyjadřují účel proměnné či funkce, i za cenu delšího názvu. Jednopísmenné názvy jsou vhodné jen v omezených případech (řídící proměnná cyklu, souřadnice bodu, krátké ukázky kódu).

Ještě nebezpečnější než jména nepopisná jsou jména, která vypadají popisně, ale popisují proměnnou či funkci chybně.

V rámci jednoho kontextu není vhodné použít jedno jméno pro více různých věcí – ani v případě, že se už na původní proměnnou odkazovat nepotřebujeme. Takové překrývání komplikuje pochopení programu a vede k chybám při jeho úpravách.