Funkce a zobecňování

Funkce jsou základním stavebním blokem, pomocí kterého vytváříme programy. Představují konkrétní realizaci obecného principu rozklad na části.

Zjednodušeně řečeno, funkce je kouzlo, kterému něco předložíme (vstup) a ono nám vykouzlí něco jiného (výstup).

• Pohádkový příklad: Zvětšovací kouzelná hůlka, kterou poťukáme zeleninu a ona ji zvětší na dvakrát větší velikost.
• Matematický příklad: Funkce odmocnina, která dáme na vstup číslo a ona nám vrátí jiné číslo (např. pro vstup 25, vrátí výsledek 5).
• Programátorský příklad: Funkce polygon(n, délka), které dáme na vstup dvě čísla (počet stran a délku strany) a ona vykreslí obrázek mnohoúhelníku.

Jednoduché funkce bez parametrů umožňují pouze opakované vykonání přesně téhož kódu (např. vždy stejně velký čtverec). Funkce však můžou obsahovat i parametry, které ovlivňují jejich chování (např. velikost čtverce). Funkce můžou volat jiné funkce a někdy dokonce samy sebe – takovým funkcím se říká rekurzivní.

Při zavádění funkcí potřebujeme umět abstrahovat – tedy odhlédnout od nepodstatných detailů – a následně kód zobecnit – tedy nahradit proměnlivé detaily proměnnými, z nichž pak uděláme parametry funkce. Složitý program, zejména takový, ve kterém se opakuje podobný kód, lze rozložit do několika funkcí, a tím ho zjednodušit a zpřehlednit.