Použití technologií

Téma digitální technologie se zaměřuje na porozumění tomu, jak technologie fungují. Aby nám technologie pomáhaly, musíme je však také umět vhodně používat. Na to se podíváme zde.

Výukové moduly

Konkrétní náměty, jakým způsobem učivo procvičovat a v jakém pořadí, poskytují výukové moduly:

Základní použití digitálních technologií	4.–6. ročník	Základní digitální technologie z uživatelského pohledu.
Digitální technologie a bezpečnost	7.–9. ročník	Rizika související s používáním digitálních technologií a opatření proti těmto rizikům.

V dnešním digitálním světě je schopnost efektivně, bezpečně a kriticky pracovat s informacemi klíčovou dovedností. Tato sekce zaštiťuje pět hlavních oblastí, které tvoří základ moderní informační gramotnosti:

Dílo, které člověk vytvoří, je chráněno autorskými právy. Autorská práva zajišťuje stát, autor díky nim může rozhodovat třeba o tom, kdo jeho díla může rozmnožovat, rozšiřovat, vystavovat či sdělovat veřejnosti. Autorská práva končí určitou dobu po smrti autora, v EU a USA jde o 70 let. Autorská práva náleží do tzv. duševního vlastnictví.

Chráněná díla

Mnohá díla jsou autorským zákonem plně chráněna, pro to se někdy používá explicitní označení „všechna práva vyhrazena“ (myšleno vyhrazena autorovi) či symbol copyrightu – ©.

V USA existuje tzv. fair use, kdy je možné výňatky z chráněných děl využít např. za účelem kritiky, recenze, parodie, výuky aj. V Česku je chráněná díla možné v odůvodněné míře používat např. v rámci zpravodajství či školních představení. Obecně platí, že omezené části autorského díla lze použít pod podmínkou citace (např. ve vědeckých článcích, výuce). Při citování se uvádí jméno autora, název díla a zdroj.

Chráněná díla je možné kopírovat pro osobní potřebu, pokud z nich nemáme žádný zisk a nešíříme je dál.

Licence je oprávnění k nakládání s autorským dílem. Může dovolovat např. konkrétní využití proprietárního softwaru.

Svobodné licence

Pokud chce autor umožnit širší (a zároveň legální) využívání svého díla, může jej uvolnit pod některou svobodnou licencí. Svobodné licence také obvykle umožňují dílo dále upravovat a využívat v dalších dílech.

Mezi běžné svobodné licence patří Creative Commons, používá se typicky např. pro média na Wikipedii. Při používání díla s licencí Creative Commons je vždy nutné citovat původního autora, uvést odkaz na zdroj a typ licence.

Různé typy CC licencí specifikují nakládání s dílem, může být zahrnuto např. označení SA (share alike – odvozeniny je nutné sdílet pod stejnou licencí), NC (noncommercial – jen pro nekomerční využití), ND (no derivatives – žádná odvozená díla).

Co se týče svobodných licencí, pro software se používají např. licence GNU GPL, BSD či MIT. Open source software má otevřeně dostupný zdrojový kód.

Vzdání se autorských práv

V některých státech se člověk může svého autorského práva vzdát, a uvolnit své dílo jako public domain (volné dílo) nebo např. jako CC0. České právo však takový přístup nezná.

Pro vyhledávání informací na internetu se typicky využívají internetové vyhledávače (např. Google, Bing či český Seznam). Informace mohou poskytovat i chatboty využívající jazykové modely (např. ChatGPT, Claude, Gemini).

Tyto dva přístupy spolu v poslední době mnohdy souvisejí:

• Internetové vyhledávače typicky navrchu stránky vypisují shrnutí k zadanému dotazu od jazykového modelu. Toto shrnutí tedy není psané člověkem a nemusí být přesné.
• Naopak jazykové modely mohou při odpovídání na dotazy využívat vyhledávání na internetu, zejména proto, aby získaly aktuální informace.

Vyhledávače obecně

Vyhledávač průběžně prochází veřejné webové stránky a ukládá jejich obsah do své databáze (tzv. indexace). Odpovídá rychle a s aktuálními informacemi. Najdeme tak jen to, co někdo zveřejnil (nikoli soukromé e-maily a konverzace, interní informace firem ani soubory v našem počítači). Na internetu zdaleka nejsou všechny informace. Většina informací na internetu je v angličtině.

Zadávání dotazu

Do vyhledávače zadáváme klíčová slova: co nejpřesnější slova, která popisují hledanou záležitost. Místo „Jaká je hmotnost slona?“ postačí „hmotnost slona“, specifičtější pak může být třeba „hmotnost slona indického“. Na velkých písmenech a interpunkci nezáleží, drobné překlepy vyhledávač opraví a během psaní nabízí návrhy. Pozor na víceznačná slova (např. „jeřáb“ může být stroj i pták).

Známou adresu webu (např. zskocourkov.eduonline.cz) píšeme rovnou do adresního řádku prohlížeče, ne do vyhledávače.

Výpis výsledků ve vyhledávači

Výsledek ve výpisu obsahuje titulek stránky, odkaz a úryvek s klíčovými slovy. Úryvek je krátký, ucelené informace získáme až rozkliknutím stránek. Vedle výpisu může být rámeček se základními informacemi (infobox), často z Wikipedie.

Ve výpisu je důležité rozlišovat organické výsledky a placenou reklamu. Organické výsledky vyhledávač řadí podle toho, jak dobře odpovídají dotazu (zohledňuje např. i počet odkazů z jiných webů). Reklama bývá nad nimi, je označena např. „Sponzorováno“ a o jejím umístění rozhoduje to, kolik za ni kdo zaplatil. Stránka nahoře tedy nemusí být pro nás nejvhodnější. Pořadí výsledků se mění v čase a podle uživatele (např. podle polohy či historie vyhledávání).

Informace na internetu obecně nemusejí být pravdivé, důležité je ověřit je ve více zdrojích. Jako zdroj uvádíme konkrétní stránku, ne vyhledávač.

Filtry a specializované služby

Výsledky vyhledávání lze filtrovat podle typu (stránky, obrázky, videa), jazyka či času. Obrázky lze filtrovat i podle licence.

Na e-shopech hledáme procházením kategorií nebo zadáním názvu produktu a filtrujeme např. podle ceny či parametrů. Pro některé úlohy je efektivnější specializovaná služba: mapy (mapy.cz) pro trasy a vzdálenosti, jízdní řády (idos.cz), srovnávače (heureka.cz) pro ceny a recenze, Wikipedie pro encyklopedická hesla.

Chatboty

Chatboty jsou aplikace postavené na velkých jazykových modelech, se kterými komunikujeme v přirozeném jazyce. Na rozdíl od vyhledávačů nevrací seznam stránek, ale přímo souvislou odpověď formulovanou na míru dotazu.

Dotaz pro chatbota (tzv. prompt) je vhodné formulovat celými větami, např. „Kolik váží dospělý slon indický? Odpověz stručně a uveď zdroj.“ Na odpověď lze navázat doplňujícím dotazem bez opakování zadání.

Dezinformace jsou cíleně vytvořené nepravdivé či zavádějící informace. Jejich účelem může být např. ovlivnění společenského názoru, využití v informační válce či finanční zisk. Dezinformace mohou být součástí propagandy, což je snaha o rozšíření určitého názoru. Misinformace na rozdíl od dezinformací vznikají omylem a nejsou za nimi škodlivé úmysly.

Jako hoax se označuje klamavá zpráva, která se snaží být bezmyšlenkovitě přijata a šířit paniku. Fake news jsou nepravdivé či zavádějící zprávy, které se snaží působit seriózně. Dezinformace mohou být součástí jak hoaxů, tak fake news.

Šíření dezinformací

Dezinformace se v současnosti šíří hlavně pomocí sociálních sítí a internetu obecně. Jejich dosah zvyšuje cílené přeposílání, např. pomocí falešných profilů a identit. Lidi cíleně šířící dezinformace jsou dezinformátoři, ti mohou být finančně podporováni stranou, jejíž propagandu šíří. Dezinformace mnohdy vedou k vyššímu zapojení uživatelů (interakce s „kontroverzním“ názorem, nutkání ke komentování aj.), což pak vede ke zvyšování jejich dosahu na sítích.

Šíření dezinformací a hoaxů mnohdy překračuje zákon, dezinformátoři tedy mohou být trestně stíháni.

Obsah dezinformací

Dezinformace nejsou vždy zcela lživé. Může v rámci nich docházet k míchání pravdy a lži či zamlčování části pravdy, což vede k jejich ochotnějšímu přijetí. Dezinformace se mohou snažit tvářit důvěryhodně např. odkazováním na podvržené studie či citováním samozvaných „odborníků“ na určité téma. Mohou využívat argumentační fauly, např. flag-waving (zaštiťování informace vlastenectvím či národními symboly, např. vlajkou).

U dezinformací je časté vytváření stereotypů a vymezování se proti skupině lidí (my versus oni). Dezinformace často nabízejí zdánlivě snadné řešení složitých problémů. Lidé mnohdy přijímají dezinformace, protože chtějí dospět k „psychickému bezpečí“ a cítit se chytřejší („vím něco, co většina zamlčuje“).

Obrana

Obranou proti dezinformacím může být ověřování informací z více různých zdrojů (často i v různých světových jazycích). Informace je nutné vnímat a hodnotit celistvě, např. nevycházet jen ze zkreslujících titulků zpráv a vyňatých útržků, které mají za úkol šokovat/strhnout na sebe pozornost (a často danou informaci prezentují zkresleně). Klíčový je také všeobecný informační přehled a vzdělání (např. dokážu si najít, že kyselina chlorná je oxidační činidlo a žíravina → nebudu ji pít). Lidé by na základě věcných a ověřených argumentů měli být ochotni změnit názor a případně si přiznat, že nemohou dokonale znát vše.

Argumentační fauly se v rámci diskuze snaží přesvědčit oponenta/publikum o „správnosti“ argumentů, přestože dané argumenty logicky neplatí. Argumentační fauly se také mohou označovat jako klamy či řečnické triky.

Argumentační fauly lze rozdělit do několika základních kategorií.

• Důraz na rozum
  • Využívá zažité mentální zkratky a představy (např. takové, které lidem usnadňují zpracování informací).
  • Apel na tradici: věc je správná, protože se tak dělala vždy. Zaštítění davem (apel na lid): věc je správná, protože s ní souhlasí hodně lidí.
• Důraz na emoce
  • Ke sdělovanému argumentu se přidává vyjádření emocí.
  • Apel na strach (vyvolávání strachu): uvádění alternativy, která působí děsivě.
• Manipulativní obsah
  • Zahrnuje manipulativní závěry, které vznikají např. zamlčováním části informací či vyvoláním zmatení. Často vede k odvedení pozornosti.
  • Falešné dilema: uvádí se jen dvě extrémní protichůdná řešení, další možnosti se zamlčí.
• Chybné vyvození
  • Závěry jsou vyvozeny z nedostatečně či chybně popsaných příčin.
  • Korelace vede ke kauzalitě: tvrzení, že jedna věc ovlivňuje druhou.
• Chybná příčina
  • Uvádí chybné nebo falešné příčiny.
  • Zbrklé zobecnění: vytvoření závěru na základě malého vzorku (např. jedné osobní zkušenosti).
• Útok
  • Dochází k útoku na osobu oponenta, což má za cíl oslabit i jeho argumenty.
  • Slaměný panák: vytvoří se zkreslená, zveličená verze oponentova argumentu a proti ní se argumentuje. Ad hominem: přímý (např. slovní) útok na oponenta.

Obsáhlejší soupis typů argumentačních faulů s příklady lze najít např. na webu bezfaulu.net.

Metadata jsou informace (data) o jiných datech. Zpravidla usnadňují zjišťování informací o těchto datech či jejich vyhledávání.

Níže je několik příkladů metadat týkajících se „hmatatelných“ věcí:

V rámci počítačů mohou být metadata uložena v rámci souboru, který popisují, ale též odděleně (např. v databázi). Metadata obvykle obsahují méně dat než vlastní obsah, kterého se týkají. Některá metadata je možné měnit, a to např. systémovým průzkumníkem souborů nebo specializovanými aplikacemi.

Metadata o souborech v rámci souborového systému obsahují např. čas vytvoření či úpravy souboru nebo informace o přístupových/vlastnických právech. Soubory obecně často obsahují informace např. o autorech či programu, kterým byly vytvořeny.

Příklady metadat typických pro určité typy obsahu jsou např. tyto:

Digitální technologie nám umožňují komunikovat a spolupracovat na dálku. To přináší řadu výhod, ale také rizik.

S tématem komunikace souvisí následující oblasti:

• E-mailová komunikace – principy a pravidla psaní e-mailů
• Online spolupráce – nástroje pro online komunikaci, sdílení a spolupráci
• Chování na internetu – základní pravidla bezpečného chování na internetu
• Informační systémy – příklady běžně používaných informačních systémů, jejich základní principy
• Digitální identita – totožnost uživatele v online světě
• Osobní údaje – informace o osobě a jejich ochrana

E-mail je způsob elektronické komunikace, obvykle prostřednictvím internetu. Přijímat a odesílat e-maily je možné např. přes webové rozhraní, desktopové či mobilní aplikace.

Konkrétní zpráva (e-mail) se posílá na e-mailovou adresu příjemce (či příjemců). E-mailová adresa se skládá z místní části, zavináče (@, anglicky „at“) a domény, respektive doménového jména (např. [email protected]).

Při psaní e-mailu je důležité správně napsat předmět: ten by měl být stručný, jasný a výstižný.

E-mail (podobně jako dopis) začíná oslovením. Zvláště v oficiálních mailech je vhodné používat oslovení „Vážený pane (…)“ či „Vážená paní (…)“. Oslovujeme v 5. pádě, přidáváme příjmení, nebo funkci. Za oslovení náleží prázdný řádek.

Po oslovení následuje vlastní text zprávy. Ten by měl být spisovný, vhodné je dodržet pravopis a gramatiku. V češtině není namístě vynechávat diakritiku, protože chybějící diakritika snižuje čitelnost textu.

Na konec e-mailu náleží závěrečný pozdrav, ten obvykle zahrnuje formuli „S pozdravem“ a jméno odesílatele na novém řádku. Není vhodné psát např. „Na shledanou“, neboť se s příjemcem e-mailu osobně nevidíme. Běžné e-mailové klienty umožňují závěr zprávy (podpis) přidávat automaticky.

K e-mailu je možné připojit soubory v příloze. Přílohy se hodí pro soubory velké nanejvýš v řádu MB (např. dokumenty, jednotlivé fotografie…).

Při posílání e-mailu je možné umístit příjemce do kopie (Cc) – kontakt v kopii není hlavním příjemcem informací, ale dáváme mu o nich vědět.

V rámci e-mailové komunikace lze narazit např. na spam (nevyžádanou poštu) či phishing (podvodné e-maily, které se z uživatelů snaží vylákat osobní údaje).

Online spolupráce může zahrnovat např. komunikaci, sdílení dokumentů či dat nebo používání konkrétních aplikací.

Při sdílení dokumentů za účelem spolupráce lze zúčastněným obvykle nastavit určitou úroveň práv. Právo k editaci umožňuje upravovat obsah dokumentu, právo komentovat umožňuje pouze přidávat komentáře. Pouze prohlížení dokumentu zajistí právo číst.

Přímá spolupráce na dokumentech (např. v rámci Google Workspace, Microsoft Office) je obvykle efektivnější, než si tyto dokumenty posílat jako přílohy e-mailu. Při spolupráci se obvykle ukládají průběžně s možností zobrazení/obnovení historie. Uživatelé zpravidla vidí, ve které části dokumentu kdo provádí úpravy. Využití při editaci má režim změn, kdy je navrhované změny možné porovnat s původní verzí a schvalovat/zamítat.

K rychlému předávání informací slouží chat, delší a formálnější zprávy si lidé obvykle předávají prostřednictvím e-mailu či (video)hovorů (např. prostřednictvím aplikací Google Meet, Microsoft Teams, Webex aj.). Ty obvykle mohou být i skupinové a mohou zahrnovat možnost sdílení obrazovky.

K synchronizaci a sdílení souborů slouží služby/aplikace jako Google Drive (Disk), OneDrive, Dropbox, iCloud apod.

Poměrně široké možnosti online spolupráce a komunikace využívají lidé také při práci z domova.

Při používání internetu je vhodné myslet na svoji bezpečnost. Lze se zde totiž potkat s nejrůznějšími negativními jevy. Těm je dobré předcházet a vyhýbat se jim. Pokud tyto jevy nastanou, je dobré je umět řešit a nebát se o nich komunikovat (zvláště mezi dětmi a rodiči).

Kyberšikana je dlouhodobé ubližování jiným lidem prostřednictvím internetu. Jedná se o agresi, která zahrnuje zejména psychický útlak. Agresor (útočník) má převahu nad obětí, kterou obvykle vydírá, zesměšňuje ji či jí vyhrožuje. Situaci může pomoci např. zablokování agresora a nepokračování v komunikaci. Mnohdy je vhodné, aby kyberšikanu řešila policie.

Obecně je vhodné mít kontrolu nad tím, jaké osobní údaje sdílíme online (např. nastavit určitou dostupnost informací na sociálních sítích).

Nepříjemným jevem je kyberstalking, kdy dochází k pronásledování uživatele a k opakovaným pokusům o kontakt, o který nemáme zájem.

Pojmem sexting se rozumí komunikace o intimních záležitostech, která zahrnuje např. posílání fotografií nahého těla (tzv. nudes) či videí. Pořizování takových materiálů u osob mladších 18 let je jednak za hranou zákona, jednak může být velmi snadno zneužito (např. útočník vyhrožuje, že pokud oběť nesplní jeho požadavky, rozešle její snímky).

Jako kybergrooming se označuje snaha o navázání důvěrného vztahu s obětí (zejména dítětem). Útočník se snaží oběť přimět k osobnímu setkání, které může vyústit až ve zneužití.

Na internetu (respektive obsahu, který nabízí) se člověk může snadno stát závislým, dá se hovořit o tzv. „virtuálních drogách“. Taková závislost se označuje jako netolizmus.

Bezpečnosti na internetu se věnuje např. projekt E-bezpečí.

Informační systémy jsou počítačové aplikace, které slouží k plánování, rozhodování a řízení. Různí uživatelé zpravidla mají odlišný přístup k datům, která jsou v informačním systému zahrnutá. Informační systémy využívají pro svou každodenní činnost jak firmy, tak složky státu (např. školy, Správa železnic, policie, ministerstva aj.).

Přístup k informačním systémům

Uživatelé informačních systémů mají obvykle své jedinečné přihlašovací údaje. Přístup k informačnímu systému je obvykle zajištěn pomocí specializované aplikace či webového rozhraní. Pro uživatele, kteří využívají služeb dané organizace (např. žáci školy, čtenáři knihovny) často bývá k dispozici i mobilní aplikace.

Efektivita vs. bezpečnost

Řízení organizací pomocí informačních systémů může být velmi efektivní, zejména ve srovnání se stavem v minulosti, kdy se informace předávaly prakticky jen zapsané/vytištěné na papíře či telefonicky/ústně.

Při navrhování informačních systémů je nutné dbát na bezpečnost, např. ochranu před kybernetickými útoky, vhodné nastavení uživatelských práv nebo zálohování dat. Napadení či výpadek informačního systému může mít dalekosáhlé důsledky pro fungování instituce, která ho využívá.

Mnohé citlivé informační systémy (např. v nemocnicích) proto fungují odděleně na vlastních sítích a nelze k nim (plně) přistupovat z internetu.

Další požadavky

Informační systémy by se měly vyvíjet tak, aby vhodným způsobem organizovaly data, která daná instituce potřebuje ke své činnosti. Mělo by zároveň být možné je uzpůsobovat měnícím se požadavkům či v nich snadno opravovat chyby. U rozhraní či mobilních aplikací je též zásadní uživatelská přívětivost a přehlednost.

Uložení dat

Data v informačních systémech bývají součástí databází. Mohou být uložena fyzicky v dané organizaci nebo na vzdálených serverech. Data zahrnující osobní údaje o občanech EU musejí pro dodržení ochrany osobních údajů (GDPR) být uložena na území EU.

Příklady informačních systémů

V současné době se lze jen těžko vyhnout tomu, aby člověk měl kromě své identity v reálném světě i digitální identitu. Digitální identita představuje totožnost uživatele v online světě, je souhrnem informací o tomto člověku. Na tvorbě digitální identity se podílí sám uživatel, ale také jiní lidé či internetové stránky/aplikace.

Aktivní a pasivní digitální identita

Pokud informace o sobě na internet vědomě dodává sám uživatel, buduje digitální identitu aktivně (např. přidáním příspěvku na sociální síť). Naopak pasivně se může člověk podílet na své digitální identitě pouhou návštěvou stránky, kliknutím na reklamu či sdílením polohy svého zařízení. V takovém případě zanechává pasivní digitální stopu.

Ochrana digitální identity

Člověk může svou digitální identitu do určité míry ovlivňovat. Měl by přemýšlet nad tím, jaké informace o něm se dostávají na internet. Digitální identita člověka mnohdy ovlivňuje náhled na něj (např. v situaci, kdy personalista vyhledává informace o zájemci hlásícím se na pracovní pozici).

Zasahování do digitální identity jiné osoby (např. pokud někdo vystupuje jako jiný člověk či o jiném člověku šíří informace) je často neetické či dokonce překračuje zákon. Zvláště s osobními údaji člověka nemůže být nakládáno bez jeho souhlasu.

I přesto, že prakticky každá činnost na internetu zanechává určitý otisk, lze zde mnohdy snadno vystupovat i anonymně. Anonymita pak může vést k šíření lží a dalším nevítaným činnostem.

Ke shromažďování informací o uživatelích webů a jejich činnostech mohou sloužit soubory cookies. Cookies a případně další techniky sledování uživatelů jsou např. podkladem pro zobrazování personalizovaných reklam (např. uživatel vyhledává recenzi sluchátek, posléze mu stránky nabízejí reklamy na sluchátka). Používají je i algoritmy pro výběr zobrazovaného/doporučovaného obsahu na sociálních sítích, a to zpravidla tak, aby zde uživatel strávil co nejvíce času.

Ověřování identity, komunikace se státem

K jednoznačnému ověření digitální identity uživatele (např. při podpisu dokumentů) slouží elektronický podpis.

Digitální účet/ověření se využívá i pro přístup k online službám státu (např. Portál občana, Datové schránky). K tomu lze často použít také bankovní identitu, která je svázaná s bankovním účtem. Co se týče České republiky, v současnosti je některé informace státu stále nutné předávat fyzicky/osobně. Probíhá však digitalizace, v budoucnu by komunikace státu a občanů měla probíhat prakticky jen elektronicky.

Osobní údaje jsou jakékoli informace o určitém člověku. Mohou sloužit k určení jeho totožnosti. Tyto údaje se mohou týkat jak člověka samotného (např. věk), tak jeho propojení s okolím (např. adresa bydliště). Osobní údaje mohou být uchovávány jak fyzicky (např. vytištěné na průkazu), tak digitálně (např. v databázi určité společnosti či státu).

V rámci EU nakládání s osobními údaji reguluje Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Pokud chce někdo zpracovávat osobní údaje jiného člověka, potřebuje k tomu jeho svobodně vydaný souhlas. Ten je možné kdykoli odvolat. Souhlas se týká jen zcela konkrétního použití osobních údajů (např. souhlasíme s tím, že náš e-mail bude zveřejněn v soupisu živnostníků, což nikomu nedává právo nám na něj posílat nevyžádaná obchodní sdělení).

I státní instituce či úřady by měly ochranu osobních údajů dodržovat. V některých případech však mohou s osobními údaji nakládat i proti vůli člověka (např. v rámci vyšetřování).

Informace o tom, jak bude nakládáno s našimi osobními údaji, jsou obvykle zahrnuté v podmínkách služeb, do nichž se registrujeme. Je vhodné tyto podmínky brát v úvahu. To, že jsou mnohé služby zdarma, bývá často „vykoupeno“ tím, že z našich osobních údajů generují zisk. Na základě osobních údajů nám mohou být například cíleně nabízeny reklamy, za které jiná společnost zaplatí. Osobní údaje též mohou být využity k uzpůsobení obsahu (zejména na sociálních sítích), vlivem toho na daných službách uživatel tráví větší množství času. Obecně též mohou sloužit k předvídání chování uživatelů (např. v souvislosti s nakupováním na e-shopech).

Osobní údaje mohou být zneužity, např. tak, že se někdo vydává za jinou osobu, vyhrožuje rozesláním osobních údajů o někom aj. Proto bychom si vždy měli důkladně rozmyslet, kde své osobní údaje zveřejníme či komu je sdělíme. Některé údaje by se z podstaty věci neměly sdělovat nikdy (např. hesla, přístupové údaje do internetového bankovnictví).

Za osobní údaje dětí zodpovídají rodiče (zákonní zástupci). Např. veřejné vystavování fotografií malých dětí na sociální sítě může vést k problémům (např. kyberšikaně). V Česku může osoba sama dát souhlas ke zpracování svých osobních údajů od 16 let.

Počítačová bezpečnost je důležitým aspektem použití technologií. Zaměřuje se na ochranu počítačových systémů a sítí před neoprávněným přístupem, poškozením, nebo útoky. Zahrnuje širokou škálu praktik, jako jsou šifrování dat, firewally, antivirové programy a bezpečnostní protokoly, které pomáhají chránit citlivé informace a dostupnost systémů.

V nabízíme k procvičení následující témata:

• Hesla a autentizace – pojmy související s hesly, volba hesel
• Viry, spam a sociální inženýrství – přehled různých zdrojů nebezpečí a podvodů
• Zabezpečení zařízení – předcházení problémům se zařízeními
• Šifrování v praxi – praktické použití šifrovacích principů v bezpečnosti

Pojmy

Autentizace je ověření identity (totožnosti) uživatele. Používá se před přístupem do zařízení, určitého systému (programu) či k datům. Častým způsobem autentizace je zadávání hesla. Biometrická autentizace je naopak založena na rozpoznávání částí těla uživatele (nejčastěji otisk prstu, obličej).

Při vícefázové (také vícefaktorové) autentizaci je potřeba identitu ověřit více způsoby. Příkladem vícefázové autentizace je zadání hesla a potvrzení pomocí mobilního zařízení (použití autentizační aplikace, opsání kódu z SMS). Vícefázová autentizace je ve srovnání s jednofázovou o něco náročnější pro uživatele, ale bezpečnější.

Pokusit se prolomit hesla je možné:

• hrubou silou – Počítač zkouší všechny (definované) kombinace znaků.
• slovníkovým útokem – Počítač zkouší známá slova a jejich kombinace.

K „odposlouchávání“ zadávaných hesel slouží např. keylogger, což je forma spywaru.

Volba hesla

Hesla by měla mít dostatečnou délku (minimálně 8–10 znaků). Čím delší heslo je, tím je zpravidla bezpečnější. Dále je vhodné, aby se hesla skládala z různých znaků (např. malá a velká písmena, číslice, další symboly). Neměla by obsahovat osobní údaje uživatele (např. jméno, příjmení, rok narození) a nejlépe ani známá slova v nezměněné podobě.

K zapamatování hesel lze využít mnemotechnické pomůcky (např. frázové heslo, které se skládá ze zapamatovatelné posloupnosti slov). Hesla lze ukládat do manažerů k tomu určených (správce hesel), které usnadňují používání dlouhých jedinečných hesel. Obvykle není vhodné si hesla zapisovat tak, aby šla bez překážek přečíst.

Práce s hesly

Pro různé účty je vhodné volit různá hesla. Pokud by útočník odhalil jedno heslo, dostal by se nanejvýš do jednoho účtu. Jedinečné heslo by s jistotou měl mít e-mailový účet, který obvykle slouží k případnému obnovení hesel do dalších služeb. Při práci na sdílených počítačích (např. v počítačové učebně ve škole) je nanejvýš vhodné se důsledně odhlašovat ze všech účtů (včetně např. profilu prohlížeče), aby se hesla nestala přístupnými.

Jako malware se označuje škodlivý software, který záměrně narušuje činnost zařízení, zajišťuje úniky dat či provádí činnosti bez vědomí uživatele. Mezi malware patří například:

• viry a červi – Vytvářejí své kopie, obvykle mění/narušují soubory na napadeném zařízení.
• spyware – Odesílá bez vědomí uživatele data ze zařízení.
• trojský kůň – Připojen k programu, který se na první pohled tváří užitečně či důvěryhodně. Může vytvářet backdoor (zadní vrátka), zajišťovat přístup k jinak chráněným datům.
• ransomware – Software, který vyžaduje od oběti výkupné (např. za odemčení zašifrovaných dat).

Obranou proti malwaru jsou antivirové programy. Aby se malware nedostal do zařízení, je nanejvýše vhodné nespouštět nedůvěryhodné aplikace, neklikat na podezřelé odkazy aj.

Spam je označení pro nevyžádané zprávy (např. e-maily), které jsou zpravidla hromadně rozesílané. Cílem spamu je většinou získání peněz či důvěrných informací. Spam bývá rozesílán automaticky tzv. spamboty. Některé weby se proti spamu brání např. použitím testu CAPTCHA (např. vybírání obrázků, vyřešení příkladu), jehož cílem je rozpoznat reálného uživatele od bota.

O podvedení uživatele se snaží scam (ten může být součástí spamu) – např. zprávy o získání domnělého bohatství, falešné upomínky k uhrazení faktur, snaha o navázání vztahu aj. Pokud se např. web či e-mail tváří oficiálně (napodobuje např. komunikaci banky) a má za cíl vylákat z uživatele osobní údaje, jedná se o phishing. V takovýchto typech zpráv je obecně namístě neklikat na odkazy, ty totiž obvykle přiblíží uživatele podvedení. Phishingové stránky je možné poznat podle podezřelé adresy (URL), útočníci mohou v adrese např. měnit znaky či sem přidat další text. Příklad: místo důvěryhodné adresy dorucovatelna.cz se přihlášení nachází na podvodné doméně dorucovatelna-2557-verifyuser.ru.

Jako sociální inženýrství se označují podvodné manipulativní techniky (např. výše zmíněné), které mají za cíl uživatele donutit k určité činnosti či ke sdílení citlivých informací (ty pak mohou být zneužity).

Používaná zařízení je namístě zabezpečit tak, aby nedošlo k odcizení či ztrátě dat, ale i zařízení samotných. Co k tomu může pomoci?

• Udržovat aktuální software (včetně operačního systému). Aktualizace zpravidla přinášejí opravy bezpečnostních chyb.
• Mít pod kontrolou přístup do zařízení, např. nastavit biometrické odemykání (otisk prstu, snímání obličeje), nastavovat vhodná hesla. Umět zařízení najít či zablokovat v případě ztráty (u mobilů je k tomuto zpravidla potřeba aktivovaný přístup k poloze a připojení k internetu).
• Zálohovat data, např. na externí pevný disk či cloud. Toto platí zvláště pro data, která nelze nahradit (např. vlastní tvorba, rodinné fotografie aj.).
• Bránit se malwaru.
• Přistupovat obezřetně k samotnému hardwaru, např. nepouštět notebook na zem, nenechat nevoděodolný telefon spadnout do záchodové mísy aj.

Šifrování se v rámci informačních technologií používá zcela běžně. V mnoha případech počítače (včetně telefonů) provádějí šifrování, aniž by tomu uživatel věnoval zvláštní pozornost. Užití šifrování obecně vede ke zvýšení bezpečnosti.

Šifrování se používá například:

• V rámci připojení k internetu přes Wi-Fi. Připojení prostřednictvím Wi-Fi může být zabezpečeno šifrováním. Takové zabezpečené připojení využívá různé verze protokolu WPA. Šifrovaná připojení k Wi-Fi obvykle bývají opatřena heslem. Veřejné Wi-Fi (např. ve vlaku, nákupním centru aj.) mnohdy nejsou zabezpečené, tudíž není vhodné přes ně posílat citlivé údaje (např. číslo platební karty).
• V rámci připojení k internetu přes mobilní data. Běžně využívané protokoly 4G (LTE) a 5G využívají šifrování.
• Při komunikaci s webovými stránkami. Při použití protokolu HTTPS (respektive SSL/TLS) se data mezi uživatelem a serverem posílají zašifrovaná, nemohou je tedy odposlouchávat třetí osoby. V současnosti je použití protokolu HTTPS běžné, obvyklé prohlížeče toto zpravidla ilustrují ikonou zámku v adresním řádku. Je vhodné mít na paměti, že protokol HTTPS používají i různé podvodné weby (data bezpečně pošleme útočníkovi, který je pak zneužije).
• Při komunikaci mezi uživateli. Například některé chatovací aplikace podporují tzv. end-to-end encryption (E2EE, koncové šifrování), ke zprávám pak mají přístup jen samotní uživatelé, kteří si je posílají.
• K zabezpečení dat na úložišti. Je možné šifrovat (opatřit heslem) soubory či složky. Šifrování lze využít při tvorbě archivů (např. formátu ZIP). Zašifrované může být i celé fyzické úložiště (HDD, SSD), díky tomu se k datům nedostanou neoprávnění lidé při odcizení zařízení. Data mohou (ale nemusejí vždy) být uložená v zašifrované podobě na cloudových úložištích.

V souvislosti s digitálními zařízeními mnohdy dochází k technickým problémům, kdy zařízení nefungují tak, jak bychom chtěli či potřebovali. Některé základní technické problémy dokážeme vyřešit sami, pokud máme základní povědomí o principech těchto zařízení a dokážeme provádět kroky v logické posloupnosti. Také se vyplatí umět diagnostikovat problémy, které vyřešit jednoduše nelze, nebo které např. opraví specializovaný servis.

K dispozici jsou tato podtémata:

• Technické problémy: ovládání počítače – Téma se věnuje obecně tomu, jak s technickými problémy nakládat. Popisovány jsou běžné problémy týkající se softwaru a hardwaru v počítači. Co dělat, když se nedaří správně zadat heslo, počítač reaguje pomalu či nefunguje připojení k internetu?
• Technické problémy: vstupní a výstupní zařízení – Téma je zaměřeno na zařízení připojovaná k počítači. Co dělat, když tiskárna netiskne, Bluetooth myš nereaguje nebo monitor připojený k notebooku nic neukazuje?
• Technické problémy: mobilní zařízení – Co dělat, když se telefon zasekává, rychle vybíjí či se rozbije displej?

Při používání počítače se mnohdy setkáme s technickými problémy. Tato kapitola popisuje běžné záležitosti spojené se softwarem (operačním systémem) a hardwarem.

Pokud se vyskytne technický problém, je nejprve vhodné zamyslet se nad tím, co a proč nefunguje. Na základě toho teprve zkusíme provést konkrétní opatření či nápravu. Při diagnostikování problémů se hodí základní orientace v tématu hardwaru a softwaru.

Mnohé nespecifické potíže leckdy vyřeší vypnutí a zapnutí aplikace či restartování počítače (“Hello, IT, have you tried turning it off and on again?”).

Problémy s hardwarem

• Pomalá odezva počítače bývá způsobena nedostatečným výkonem procesoru, malou kapacitou operační paměti či umístěním operačního systému na HDD (namísto SSD).
• Při problémech s napájením (počítač se nezapne, samovolně se vypíná, zdroj bzučí) je vhodné ověřit správné zapojení napájecích kabelů a funkčnost zdroje.
• Pokud se rozhodneme upgradovat některé komponenty počítače, je nutné zvážit, zda budou kompatibilní i s dalším hardwarem (např. nová generace procesoru často vyžaduje novou základní desku). Při manipulaci s hardwarem uvnitř počítačové skříně počítač vždy odpojíme ze zásuvky.
• Při problémech s konkrétním kusem hardwaru (např. grafickou kartou) se často vyplatí nainstalovat aktualizovanou verzi ovladačů.

Zakoupený hardware má v rámci EU pro spotřebitele minimálně dvouletou záruku – do této doby ho lze u prodejce reklamovat. Záruka se však nevztahuje na poškození způsobené uživatelem ani na běžné opotřebení.

Problémy se softwarem, přihlašování do počítače

• Zamrzlou/neodpovídající aplikaci lze vypnout pomocí správce úloh (ve Windows Ctrl + Shift + Esc, v macOS Cmd + Option + Esc).
• Běžné operační systémy nabízejí tzv. nouzový/záchranný režim pro řešení chyb. OS se při něm spustí jen se základními ovladači a službami.
• Počítač může zpomalovat např. mnoho otevřených aplikací či panelů v prohlížeči, ale také škodlivý software (malware).
• Smazané soubory lze typicky vrátit do původního umístění obnovením z koše.
• Při zadávání hesel je častým problémem nesprávné rozložení klávesnice (CZ/EN – např. prohozené Y a Z), vypnutý NumLock nebo zapnutý CapsLock.

Síť a internet

• Je nutné rozlišovat (ne)funkčnost místní sítě a připojení k internetu na straně poskytovatele. Pomůže ověřit, zda internet funguje na jiném zařízení ve stejné síti a zda svítí kontrolky na routeru.
  • Připojení k místní Wi-Fi může obnovit např. restart routeru, jeho lepší umístění či přepnutí pásma. Připojení počítače kabelem je zpravidla stabilnější než připojení bezdrátové.
  • Nefunkční připojení na straně poskytovatele může být způsobeno např. výpadky elektřiny či přerušením optických kabelů. Informace o výpadku bývá uvedena na webu poskytovatele.

Vstupní a výstupní zařízení často bývají zvnějšku připojovaná k počítači. Zároveň mnohdy vyžadují externí napájení (např. monitor, tiskárna). Při řešení technických problémů se proto obecně vyplatí vyzkoušet či zjišťovat následující:

• Pokud zařízení vyžaduje externí napájení, zkontrolovat, zda do něj jde elektřina. Tedy např. zapnout vypínač u prodlužovacího kabelu, ověřit, zda je kabel zapojen (jak do zásuvky, tak do zařízení).
• Ověřit, zda je zařízení zapnuté (typicky svítí kontrolka).
• Ujistit se, že je zařízení správně připojené k počítači.

Nefunkční zařízení je obvykle možné zapojit do jiného portu počítače a vyzkoušet, zda to problém nevyřeší. Máme-li více obdobných zařízení, můžeme určit zdroj problému: např. pokud starý monitor funguje a nový monitor (zapojený do stejného portu) nefunguje, patrně nebude problém v počítači, ale v monitoru.

Dále uvádíme příklady vybraných problémů spojených s určitými typy zařízení.

Monitor, obrazový výstup obecně

• U monitoru nebo projektoru je nutné zvolit odpovídající vstup: např. pokud je monitor zapojen přes DisplayPort, při zvolení vstupu HDMI nic nezobrazí.
• Úprava jasu a nastavení barev se typicky provádí přímo v menu monitoru.
• U projektoru, který promítá deformovaný obraz, situaci mnohdy upraví nastavení lichoběžníkové korekce (keystone).
• Při používání více monitorů je nutné zvolit adekvátní režim (pokud chceme na každém z monitorů zobrazit jinou část obrazu, vybereme rozšíření plochy, nikoli duplikaci).

Myš, klávesnice, touchpad

• Drátová klávesnice/myš se připojují přímo k počítači a z něj jsou i napájeny.
• Naopak u bezdrátové klávesnice/myši může být problém s připojením (např. nezapojený přijímač – dongle, neaktivní Bluetooth) či s vybitými bateriemi (akumulátorem). Téměř vybitá baterie se typicky projeví vynechanými stisky či „zasekáváním“ kurzoru myši.
• Touchpad notebooku lze typicky vypnout a zapnout klávesovou zkratkou.

Tiskárna

• Pokud tiskárna nekomunikuje s počítačem, podle způsobu připojení může být problém v kabelu či např. v připojení k wifi.
• Pokročilejší volby tisku (např. oboustranný tisk) jsou mnohdy podmíněny použitím ovladačů výrobce.
• U inkoustových tiskáren je nutné doplňovat inkoust a v případě potřeby provádět čištění tiskové hlavy. Laserové tiskárny tisknou díky toneru.

Reproduktory, sluchátka, mikrofon

• Pro odpovídající fungování těchto zařízení je nutné zvolit správný výstup (např. pokud chceme, aby zvuk vycházel z reproduktorů, nevybereme výstup přes HDMI monitoru).
• Zvuk lze typicky ovládat na částečné (např. panel prohlížeče, jednotlivá aplikace) či systémové úrovni. Např. mikrofon povolený v systému může zůstat vypnutý v rámci konkrétního videohovoru.

U mobilních zařízení (typicky smartphonů) může docházet k nejrůznějším technickým problémům. Mohou se týkat hardwaru, softwaru i připojení. Vyplatí se také zamyslet nad zastaráváním těchto zařízení a možnostmi jejich oprav.

Dále uvádíme vybrané příklady.

Konektivita (připojení)

• Telefon se k internetu připojuje přes síť operátora (mobilní data) či Wi-Fi (bezdrátové připojení k místní síti). Pokud připojení nefunguje, jeden nebo oba tyto způsoby mohou být v nastavení vypnuté. U Wi-Fi může být problém také v místním routeru (např. v domácnosti) či u poskytovatele připojení. Např. ve vlaku můžeme projíždět místy, kde signál není dostupný.

• Režim letadlo vypne připojení k mobilní síti operátora (tedy i volání a SMS) a obvykle také Wi-Fi a Bluetooth, ta však lze ručně znovu zapnout.

• Bluetooth slouží k bezdrátovému propojení s blízkými zařízeními (např. sluchátky, hodinkami či autem). Pokud spárované zařízení přestane fungovat, často pomůže jeho odebrání ze seznamu a nové spárování. Také je vhodné zkontrolovat, zda je rozhraní Bluetooth vůbec zapnuté.

Akumulátor (baterie) a nabíjení

• Akumulátory se opotřebovávají, s každým nabitím a vybitím jim mírně klesá kapacita. Akumulátor je však možné vyměnit, typicky v servisu.
• Kapacita klesá méně, pokud udržujeme míru nabití mezi 20–80 % (telefony mnohdy nabízejí optimalizaci nabíjení, která míru nabití zastropuje).
• Pokud se akumulátor nafukuje, je nutné telefon vypnout, nenabíjet, nepoužívat a odnést do servisu (hrozí vznícení).
• Nové telefony prodávané v EU mají jednotný konektor USB-C. Rychlé nabíjení však funguje pouze tehdy, pokud jej podporuje nabíječka i telefon.

Poškození a nahraditelné části

• Mezi běžně vyměnitelné části patří displej (např. pokud se rozbije po pádu telefonu), porty (např. vyviklaný nabíjecí port), akumulátor nebo tlačítka.
• Při odevzdání do servisu lze u některých telefonů zapnout režim opravy, který zajistí bezpečnost osobních dat. Data je i tak vhodné předem zálohovat.
• Jako prevence poškození poslouží ochranný kryt a ochranné sklo či fólie.
• Odolnost vůči vodě a prachu udává označení IP (např. IP68). Voděodolný telefon krátké ponoření do sladké vody obvykle vydrží a vypínat jej není nutné. Před nabíjením je však třeba nechat vyschnout port.
• Nevoděodolný telefon je po pádu do vody třeba vypnout, vytřepat z něj vodu a osušit. Nedoporučuje se sušit jej fénem ani zkoušet zapínat. Pomoci může odnesení do servisu.

Zastarávání, konec životnosti

Starší telefony již nemusejí dostávat bezpečnostní softwarové aktualizace nebo jejich výkon přestane stačit současným aplikacím. Výrobci pravidelně vydávají nové modely a mnohdy vedou důrazné reklamní kampaně, které vyzdvihují novinky a vylepšení, čímž se snaží podpořit konzumerismus zákazníků a své zisky.

Telefon však při šetrném zacházení může sloužit roky. Výroba telefonů je náročná na energii a suroviny, vyplatí se tedy zvážit např. pořízení zařízení z druhé ruky. Pokud se naopak zařízení zbavujeme, je vhodné jej nabídnout k odkupu či darovat. Předtím je nutné zálohovat data, odhlásit se z účtu a obnovit tovární nastavení. Vysloužilý telefon rozhodně nepatří do směsného odpadu, ale do elektroodpadu (kontejnery na elektroodpad, sběrný dvůr, zpětný odběr v prodejnách elektroniky). Recyklací z něj lze získat cenné kovy.

Interakce s moderními technologiemi přináší nové možnosti i rizika v souvislosti se zdravím.

Měli bychom si být vědomi správné hygieny při práci s počítačem, mobilním telefonem i dalšími elektronickými zařízeními. Zároveň je dobré mít přehled o tom, kde můžeme technologie využít k monitoringu svého zdraví a k nastavení zdravých návyků.

Ergonomie se zabývá vzájemným působením člověka a jeho pracovního prostředí. Kvalita (pracovního) prostředí přímo ovlivňuje zdraví. Při práci s počítačem je vhodné dodržet mj. následující (vizte též obrázek níže):

• Záda by při sezení měla být vzpřímená.
• Lokty by při sezení měly být u těla, paže a předloktí by měly svírat asi 90° úhel.
• Monitor by (podle velikosti) měl být asi 50–70 cm od očí, jeho horní hrana by měla být přibližně v úrovni očí či mírně nad ní.
• Deska pracovního stolu by u dospělého člověka měla být asi 72 cm nad podlahou, přibližně ve výšce loktů.
• Chodidla by měla být na zemi, dolní končetiny by měly jít volně natáhnout.
• Židle by ideálně měla být výškově nastavitelná. Opěradlo by mělo kopírovat tvar zad.
• Hýždě by měly být v zadní části židle.

Z hlediska ergonomie je obecně vhodnější stolní počítač než notebook. Práci s notebookem je možné zkvalitnit např. použitím externího monitoru, klávesnice, myši.

Nevhodné uspořádání pracovního místa může vést např. k bolestem, ochabování svalů, obecně poškození těla.

Při práci s počítačem je vhodné se čas od času protáhnout, udělat si přestávku. Sedavý způsob života je vhodné kompenzovat pravidelným pohybem, sportem. Používání počítače by také nemělo narušovat spánkový režim, který je pro zachování zdraví zásadní.

Monitoring zdraví (neboli sledování a vyhodnocování zdravotního stavu) představuje moderní přístup ke zdravotní péči, který staví na prevenci, včasné diagnostice a aktivním zapojení samotného člověka.

K monitoringu nemusí docházet jen v nemocnicích, ale i po celý den například pomocí chytrých hodinek, náramků, prstenů nebo přenosných specializovaných zařízení, jako jsou glukoměry pro diabetiky nebo měřiče tlaku.

Své zdraví můžeme také monitorovat pomocí mobilních aplikací, do kterých zadáváme data ručně. Mezi takové aplikace patří například aplikace ke sledování jídelníčku, pitného režimu nebo plánování sportovních aktivit.