Práce s daty (SŠ)

Odkazy umožňují používat ve vzorcích hodnoty z jiných buněk. Mějme např. odkaz B3, který směřuje na hodnotu ve sloupci B na řádku 3. Vzorec =B3*2 by pak vypsal dvojnásobek hodnoty v buňce B3.

Často se hodí vzorec rozšířit do dalších buněk tabulky přetažením či pomocí schránky, abychom podobný výpočet provedli na dalších datech.

Relativní odkaz se změní, když jej rozšíříme či nakopírujeme do jiné buňky. Pokud bychom vzorec =B3*2 rozšířili směrem doprava, v nové buňce by se změnil na =D3*2.

Absolutní odkazy obsahují znak dolaru ($). Část odkazu za tímto symbolem se „uzamkne“ a při kopírování/přesouvání odkazu se nemění. Pokud bychom vzorec =$B$3*2 rozšířili směrem doprava, v nové buňce by měl zcela stejnou podobu.

V rámci absolutních odkazů je možné při přesouvání/kopírování učinit neměnným jen sloupec ($B3 se změní jen při přesunu nahoru/dolů) či jen řádek (B$3 se změní jen při přesunu doleva/doprava).

Absolutní odkazy lze používat i při vyjadřování rozsahů v argumentech funkcí, např. =SUM($A1:$E1) sečte vždy prvních pět buněk v řádku.

Použití podmínek v tabulkovém editoru umožňuje určité buňky ovlivnit přítomností hodnot v jiných buňkách. Dále uvádíme přehled funkcí souvisejících s podmínkami včetně příkladů navázaných na ukázkovou tabulku.

V rámci kritérií podmínek je možné používat logické spojky NOT (negace, česky NE), AND (A) či OR (NEBO). Např. =IF(OR(B2>3;C2>3);TRUE;FALSE) vypíše, zda má Diorit více než 3 rohy pratura či perly (TRUE).

V tabulkovém procesoru lze používat funkce. Jejich využití vypadá takto: =NÁZEVFUNKCE(argument). Argument představuje data, s nimiž funkce bude pracovat. Může se jednat o číselné hodnoty (např. 2, 0,01), odkazy na buňky či rozsah (např. B2, B2:C5), vzorce či další funkce. Argumenty se v českém uživatelském prostředí oddělují středníkem (;), v anglickém čárkou (,).

Základní funkce (mimo těch souvisejících s podmínkami) uvádíme dále. Cvičení v této kapitole pracují hlavně s anglickými názvy funkcí (ty mnohdy odpovídají označení funkcí v programovacích jazycích).

Grafy sestávají z jednotlivých součástí, které se obvykle ztvárňují a uspořádávají podle určitých pravidel. Díky tomu je možné se snadněji orientovat v různých grafech. Čtenář může bez váhání rozeznat, co která součást grafu vyjadřuje.

Grafy zpravidla mívají nadpis, který stručně shrnuje data v grafu.

U grafů, které vyznačují data pomocí vzdáleností (sloupcové, spojnicové, bodové), jsou základní součástí osy. Svislá osa směřuje odshora dolů, také se označuje jako osa y. Vodorovná osa směřuje zleva doprava, také se označuje jako osa x. V souvislosti s osami může být uveden jak název samotné osy (co která osa značí), tak popisy hodnot/kategorií.

Datové řady jsou řádky či sloupce tabulky obsahující data, která graf znázorňuje. Data mohou být v grafu vyznačena např. pomocí sloupců či bodů (mezi těmi mohou být spojnice).

Mřížka usnadňuje orientaci v oblasti se znázorněnými daty. Mezi úsečkami hlavní mřížky bývají větší vzdálenosti, oblast grafu je jemněji dělena (zpravidla méně výraznou) vedlejší mřížkou.

U grafů může být přítomna spojnice trendu (anglicky trendline), která vyjadřuje odhad postupného vývoje hodnot.

Řekněme, že jsme posbírali data a máme je zapsaná v tabulce. Abychom jim lépe porozuměli, je užitečné je vizualizovat, tj. zobrazit formou obrázku. To můžeme udělat mnoha způsoby. Například následující obrázek ukazuje několik způsobů znázornění stejných dat (A → 5, B → 2, C → 4).

Způsob ztvárnění volíme podle účelu vizualizace. Pokud chceme být schopni hodnoty snadno porovnávat, použijeme délku nebo polohu bodů, protože velikosti ploch, úhly a barvy se lidem srovnávají hůře. Pokud ale chceme být schopni rychle odhadnout, jak velkou část z celku něco tvoří, je většinou výhodnější použít úhly.

Můžeme též různé způsoby znázornění kombinovat. Například následující vizualizace zobrazuje délku života mužů a žen v různých státech světa. Klíčová informace o délce života je kódována pomocí polohy bodů, což usnadňuje srovnání států. Velikost a barva bodů pak zobrazují doplňkové informace (velikost států a příslušnost ke kontinentu).

Zdroj obrázku: Our World in Data

Pro snadné vyhledávání a rozšiřování dat se používají různé databázové architektury.

Relační databáze

Nejrozšířenějším typem jsou relační databáze. Data se zde ukládají v tabulkách. Jednotlivé záznamy jsou uloženy v řádcích tabulky a každý záznam odpovídá jedné entitě (například konkrétní osobě, věci apod.). Sloupce tabulky odpovídají atributům, tedy jednotlivým vlastnostem záznamů (například věk osob, cena zboží apod.). V hlavičce tabulky najdeme názvy jednotlivých atributů a někdy i jejich datové typy, tedy omezení na hodnoty, které je možné do daného pole ukládat. Příkladem datového typu je int, který značí celé číslo, nebo char[20], který značí textový řetězec z maximálně 20 znaků.

Klíče

Vyhledávání v tabulce nám zjednodušují superklíče a kandidátní klíče — skupiny atributů, které jednoznačně identifikují a odlišují každý záznam v tabulce. Kandidátní klíče jsou superklíče, které by odebráním jednoho atributu ztratily schopnost identifikovat nějaký záznam od ostatních. Z kandidátních klíčů se pro každou tabulku vybírá jeden primární klíč. Jedna relační databáze se obvykle skládá z většího množství tabulek, které mezi sebou můžeme propojovat pomocí primárních klíčů a vyhledávat tak odpovědi na složitější dotazy o našich datech. Primární klíč jedné tabulky použitý v jiné tabulce se v jejím kontextu nazývá cizí klíč.

Příklady použití příkazů jazyka SQL

Vytvoří tabulku s názvem fish a atributy name typu varchar(80) a age typu int.

Odstraní celou tabulku fish.

Přidá do tabulky fish nový záznam o rybě Julii.

SELECT je jeden z nejpoužívanějších příkazů jazyka SQL. Používá se pro čtení informací z databáze bez toho, aby byla změněna. Často jsou potřeba složitější operace než jen výpis všech informací z jedné tabulky.

Zobrazí celý obsah tabulky s názvem product.

Zobrazí jména a druhy všech ryb v tabulce fish.

Zobrazí jména všech ryb, kterým je 7 let. Porovnávat za WHERE se dá například i na nerovnost, menší/větší, nebo na existenci podřetězce.

Základními prvky regulárních jazyků jsou obyčejná písmena. Ty při vyhledávání odpovídají přímo sobě. Pokud tedy zadáme regulární výraz kr, tak mu budou odpovídat slova, která obsahují podřetězec „kr“.

Tečka odpovídá libovolnému znaku.

Metaznaky jsou speciální znaky, které používáme na konstrukci regulárních výrazů (např. .*+?). Co když ale chceme hledat právě tyto znaky? Na to použijeme zpětné lomítko, které ruší význam metaznaku a chápe jej jako znak obyčejný.

Pomocí následujících speciálních znaků můžeme v regulárním výrazu označit skupiny písmen:

Dále můžeme využít následující konstrukce, které vymezují více možností, případně seskupují znaky k sobě:

Kvantifikátory v regulárních výrazech vyznačují, kolikrát se má předcházející výraz opakovat. Například hvězdička v pe*s značí libovolný počet výskytů písmene e.